neděle 16. listopadu 2014

Patřičný dress code do divadla aneb Máme co napravovat!












V pátek jsme se Zbyňkem jeli do Červeného Kostelce na divadelní představení
Otevřené manželství s Janou Krausovou a Karlem Rodenem.

Doporučuji všem, kdo se chtějí bavit inteligentním humorem, obdivovat herecký kumšt a trochu si i rozpitvat v myšlenkách svoje manželství a pohled na něj.

Se Zbyňkem si po celý víkend připomínáme některé dialogy nebo gesta či mimiku obou herců.

Atmosféra byla o to uvolněnější, že Roden občas "vypadl" ze své role a smál se a smál a nebyl k utišení. Zrovna u něj mě tahle reakce překvapila, protože jsem jednou četla rozhovor s Janou Krausovou, ve kterém Rodena popisovala jako perfekcionistu a puntičkáře, který, když spolu jednou hráli a Jana udělala něco jinak, než chtěl, vší silou jí na jevišti dupnul na nohu. Nebo bolestivě stisknul ruku, takhle on si prý vyřizuje účty. A zle je potom ještě i v šatně.... Ani nechci domýšlet jak to pak vypadá u nich doma :)

Soudím ale, že po jejím pátečním výkonu může být Roden spokojený, hrála perfektně.

A jak dobře vypadá!!!

Takhle si přeji v šedesáti vypadat.

Mohlo by se mi to podařit, protože jak jsem se ještě dočetla, obě máme zálibu v dlouhém spánku. Kdyby jen trochu šlo zařídit si živnost profesionálního spaní, byla bych skutečný přeborník.



Tu uvolněnější atmosféru, kterou jsem zmiňovala na začátku, ještě potvrdila kultura zvoleného oblečení některých návštěvníků. Převážně mladší generace, ale stydět se mohla i ta starší.
To si nemůžou dát trochu té práce a popřemýšlet nad oblečením, ve kterém jdou do divadla na kulturní akci.


V sále se to hemžilo pletenými svetry s norským vzorem, před námi seděl muž v softshellové mikině, starší paní měly povětšinou vietnamské svetříky, mladší muži se nestyděli přijít ve vytahaných džínách a slečny ve vyzývavých šatičkách působily taky dost nepatřičně. A to nehaním jenom kostelecké návštěvníky, setkala jsem se s takovou neúctou v Trutnově, i v Praze. Takže to vypovídá o naší společnosti.

Znovu připomenu výrok Adiny Mandlové, který jsem uvedla v příspěvku Prvorepubliková noblesa:


„ Diváci tehdy ještě považovali za samozřejmé, že vzdávají hold hercům tím, že přijdou v gala – vymydlení, učesaní a perfektně oblečení. A ženy se uměly strojit s opravdovým vkusem, což se, bohužel, s léty vytratilo."




K tomuto poznatku nahrává další rozhovor s návrhářkou Petrou Balvínovou z projektu Vypadáš skvěle!
Podle jejího názoru nám oblékání se podle příležitosti obecně moc nejde. I ona má vzpomínku, kdy šla nedávno se svým mužem do divadla a řešila, zda je vhodně oblečená. Když dorazili na místo, zjistili, že téměř všichni měli na nohou sandály, mnozí nebyli ani učesaní.


Jde přeci o respekt k lidem, kteří pro nás hrají. I na schůzku se lidé oblékají tak, aby dali najevo úctu k tomu druhému. Pokud někdo přijde na byznys schůzku v obleku, a někdo v tričku, je to neúcta k tomu druhému.

Chodí-li lidé do divadla oblečení, jako když jdou zrovna z lesa, je to problém divadel. Jenže pokud to společnost nevyžaduje a my k tomu nejsme doma vedeni, vlastně není vůle podobná pravidla respektovat.
A pokud přijdete do divadla s batohem a vidíte, že ostatní ho mají taky, přijdete tak i podruhé. Je to vizitka našeho národa. Buranství, a hlavně neúcta.


Připomnělo mi to znovu Elišku Coolidge Haškovou, která je přesvědčená, že se musíme kultivovat už od dětství. Během čtyřiceti let komunismu se vytratila pozornost lidí k tomu, co se hodí a jak se chovat ve společnosti. Chybí nám vidět se očima druhého, nejen dívat se na sebe svýma očima.
Styl a noblesa se dají naučit, ale musíme si všímat. Každá žena by např. měla vědět, že ani sebedražší návrhářská kabelka se nehodí na večer. A že kožené černé boty se mohou nosit ke kostýmu, ale nikdy k hedvábným večerním šatům, k těm se nazouvají látkové či kožené stříbrné boty. Jsou to detaily, ale jsou velmi důležité!

 
Nebyla právě tahle scéna z Pretty Woman úchvatná?
Moc jim to slušelo.

4 komentáře:

Bára řekl(a)...

Je to smutne, kdyz clovek vidi, jak chodi lide do divadla, ale pravdou je, ze treba v Praze do Opery chodi i cizinci kvuli poznani kultury a chapu, ze si kvuli jednomu vecer nebuduou kupovat vecerni robu... bára.kára blog

Věra řekl(a)...

Turisty taky chápu, ani mně se nechtělo tahat se s večerníma šatama do Reduty na jazzový večer. Kolem nás seděli samí cizinci v běžném oblečení.
Na druhou stranu jsem olitovala, že jsem si nedala trochu víc práce sama se sebou a nevzala si něco ženštějšího. Byla jsem ve svetru se šátkem, tak jak jsem v něm běhala celý den po památkách po Praze. Jednoduše jsem byla líná se ještě večer strojit. Jenže jsem toho pak litovala, mohla jsem si ten večer užít ještě víc :)
No, podruhé už to neudělám.

Unknown řekl(a)...

Je pravda, že v divadle,jsem od školy nebyla,ale v té době jsme se předháněly,která z nás se bude líbit hercům a na kterou se ten dotyčný podívá a usměje,takže oblečení druhých jsme moc neřešily...Ale stalo se nám jednou s mamkou,že jsme šli na ples na vesnici ( člověk si řekne,že se tam nic moc dodržovat nemusí,ale přeci jen je to ples !!!) no a přišly jsme tam jediné v šatech a dokonce někteří i v riflích... u nás pravidelně chodí jeden pán v šusťácích a botaskách....což je už hodně velká katastrofa

Věra řekl(a)...

Ano, na to si taky vzpomínám. To asi řeší všechna děvčata tu snahu se zalíbit hercům. Mně se v životě podařilo zaujmout jen Pavla Nového (o tom by mohl Zbyněk povyprávět) a Zdeňka Srstku, ten na mě mrkal a já jsem mu bránila židli :)

No tak potkat pána v šusťákách na plese, to musí být teda něco.
Musely jste se cítit s mamkou trochu divně, viď?
My si vždycky se Zbyňkem říkáme, že je to jejich problém, když nedokážou vystihnout oblečení pro danou příležitost.
A i přesto, že se jedná o ples na vesnici, je to pořád PLES! To máš naprostou pravdu, Markétko.

Nejlepší koncert U2 v Dublinu

Bylo nebylo...před 40 lety se v irském Dublinu dala dohromady legendární kapela U2.  Ve stejném roce jsem se narodila i já. Před zhruba 20 l...